Bienále 2017

30. června 2017

Koncem listopadu se Blahoslavův dům v Brně v průběhu čtyř dnů postupně zaplní uměleckými díly, vůní kávy, bukety vín a hudbou od jazzu po cimbál. Brněnské středisko Diakonie zde bude pořádat své šesté Bienále pro diakonii, včetně dobročinné aukce uměleckých děl. Jednou z osobností, která svým uměním podporuje diakonii již dlouhá léta, je paní Dorota Zlatohlávková (1952). Požádali jsme ji, aby nám o sobě a o svém malířství něco prozradila.

Ví se o Vás, že jste začala malovat až ve třiceti letech. Co bylo tím impulsem, který Vás k této tvorbě posunul? Co se v člověku stane, že začne malovat obrazy?

Malovala jsem, vlastně spíš jen kreslila už jako malé dítě. Můj tatínek byl výborný kreslíř, kreslil nám dětem, hlavně koně uměl krásně. Obdivovala jsem ho a snažila jsem se být také tak „ dokonalá“…. Doma jsme měli hodně obrazů. Kopírovala jsem je. Když jsem si asi v deseti letech myslela, že se mi jedna kopie podařila, pochlubila jsem se mamince. Místo pochvaly, mi řekla, že je to sice celkem dobrý, ale není to můj nápad. Zahodila jsem pastelky a tím mé „ malování“ skončilo. Asi ve třiceti po návštěvě výstavy gotického umění na Hluboké, mě jeden blízký člověk vyzval, abych zkusila namalovat Ukřižování… Docela se to povedlo… byl to pastel. Za krátký čas jsem viděla film „Jesus Christ Superstar“. To byl asi ten hlavní impuls. Vznikaly neumělé pokusy o zachycení tajemství, prchajících okamžiků… První věci byly realistické, silně ovlivněné gotikou, jak téma, tak i barevnost. Ta mne fascinovala. V roce 1988 jsem měla možnost vidět výstavu Mikuláše Medka v Roudnici, byl to rozhodující zážitek, tam se pro mne spojilo okouzlení gotikou, barvou a úžas z hloubky a intenzity, možná právě i z tajemství… Nemohla jsem jinak, než se pokusit, pokouším se do dnes, zachytit to neuchopitelné abstrakcí.                                          

Vaše obrazy jsou většinou poměrně velkého formátu.

S abstraktní tvorbou je u mne spojen i formát, toužila jsem se vyjadřovat v maximálních rozměrech, ne vždy jsem však měla tak vhodný prostor, aby tam tak velká plátna obstála.

Pamatujete si na své první velké plátno? Prodala jste ho nebo jste si ho nechala?

Pamatuji si všechny své obrazy, postupně se prodávaly, jen ten úplně první abstraktní, není moc veliký, nikdy neprodám. Je pro mne důležitý, našla jsem odvahu, vybojovala jsem sama pro sebe cestu, jak vyjádřit to, co neumím vyjádřit slovy…

Malovala jste někdy obraz doslova na zakázku?

Obrazy na zakázku jsem malovala několikrát, nebylo však zadané téma, ale místo. Jedna zakázka byla např. pro dostavbu hotelu Olympik v Praze. Zadavatel byl architekt, jednalo se o čtyři obří plátna.

Vaše obrazy mi připomínají lyrické básně, často i melancholické. Nejprve si je prohlížím a vnímám, co ve mně vyvolávají. Potom si přečtu jejich název. Někdy mě překvapí, že jméno obrazu je o dost temnější než pocit, který ve mně obraz vzbudil. Jaké jsou Vaše zdroje inspirace? V jakém rozpoložení se nejčastěji zvedáte ze židle a chápete se štětce?

Zdroj inspirace – myslím, že je stále stejný. Kdybych uměla mluvit, stála bych možná na kazatelně. Pokouším na plátnech beze slov o totéž.

Otázka tak trochu na techniku. V jednom článku o Vás z roku 2009 jsem se dočetla, že malujete docela obyčejnými štětci, a že štětec z veverčích ocásků může stát i několik tisíc. Je opravdu tak velký rozdíl mezi tím malovat štětcem z papírnictví a štětcem za tisíce?

Nevím, jaký je rozdíl mezi levnými a drahými štětci, co se výsledku týče… Nemám žádné odborné vzdělání, tudíž nemám ani tyto zkušenosti. Abych dosáhla vytouženého výsledku, volím různé „cesty“...

Máte mezi malíři nějaký celoživotní nebo dlouhodobý vzor? Máte nebo chtěla byste od něj – od nich mít na své zdi obraz?

Jak jsem se již zmínila, velmi mne ovlivnil Mikuláš Medek. Později přibyly další vzory, např. Antoni Tapies, Oldřich Tichý… Jeden Obraz od Tichého již řadu let mám a raduji se z něj.

Existuje nějaké místo, kam byste svůj obraz ráda pověsila?

Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela. Sice po řadě let jsem se již naučila obrazy vystavovat, jsem plachý člověk a stále si nejsem jistá, zda mé pokusy o vyjádření neuchopitelného jsou čitelné i pro druhé…

Nyní vystavujete v evangelickém kostele v Nosislavi. Co Vás do Nosislavi přivedlo?

Znám se již několik let s Ondřejem Mackem, který je tam farářem.

Kdybych byla vystavující malířka, vmísila bych se utajeně mezi návštěvníky a bedlivě poslouchala, co o mých plátnech říkají – co si myslí, jestli se jim líbí, jestli by je chtěli mít doma. Jak to máte Vy?

Ne vždy mám tu možnost, poslouchat, co si lidé o mých obrazech povídají, když ano, využiji toho a jsem vždy a znovu odměňována zájmem. I nepochopení a nesouhlas mne obohacuje.

Vzpomenete si na odezvu, která Vás něčím mimořádně překvapila?

Odezva – nejsilnější zážitek jsem měla pochopitelně při své první výstavě v Praze v říjnu 1989. Dotazy novinářů, články v novinách… První konfrontace mého nitra s veřejností. Později velká výstava v Německu.

Co Vás kromě nosislavské výstavy čeká v nejbližší době? Kde se lze s Vašimi plátny potkat?

Možná v listopadu v Brně budu mít výstavu v rámci VI. Bienále pro Diakonii.

Na Bienále pro Diakonii dáváte své obrazy od začátku. Stále Vám tento druh podpory sociální práce dává smysl?

Nemám nic jiného, co bych mohla druhým poskytnout…

Paní Dorotě Zlatohlávkové děkujeme za čas, který nám věnovala a především za podporu a přejeme ji vše dobré v životě i v další tvorbě! 

obraz k Bienále VIDĚL JSEM NA NEBI KŘÍDLA ANDĚLAObraz VIDĚL JSEM NA NEBI KŘÍDLA ANDĚLA, věnovaný Dorotou Zlatohlávkovou do Bienále pro diakonii bude jedním z dražených uměleckých děl.

Diakonie v číslech

Pečujeme o 0 klientů
Najdete nás na 0 místech v kraji
Poskytujeme 0 služeb
Přispěli jste nám 0 korun